Hluchota u psů

U psů, postižených ztrátou sluchu, můžeme pozorovat potíže s orientací, lekavost mnohdy doprovázenou nervozitou až agresivitou a nebo nereagování na akustické podněty. Mohou být náchylnější k poraněním. Hluchotou může být postiženo jedno nebo obě dvě uši zvířete. Hluchotu lze rozdělit na několik základních druhů.

Dědičná hluchota je onemocnění, které postihuje všechna psí plemena. Přestože jde o onemocnění dědičné, k jeho rozvoji dochází až po porodu, zpravidla během prvních 5 až 7 týdnů. Ve většině případů je dědičná hluchota spojena s bílým zbarvením srsti. Psi se získanou hluchotou nejsou hluší ve stejné míře, mohou mít postiženo jedno nebo obě dvě uši.

Kongenitální hluchota vzniká znemožněním přenosu zvuku do vnitřního ucha, obvykle jako následek zánětu vnějšího zvukovodu či středního ucha. Může být léčitelná.

Sensorineurální hluchota vzniká abnormalitami kochleárního systému, sedmého hlavového nervu a poruchami nervových drah a center v mozku. V současné době není možné léčit sensorineurální hluchotu.

Ve veterinární medicíně je používána metoda měření vzruchů v prodloužené míše, která poměrně přesně určí míru postižení sluchu. Před provedením testace je zvíře podrobeno klinickému a neurologickému vyšetření. Uši se nejprve prohlédnou otoskopem a v případě nutnosti se vyčistí. Poté je každé ucho stimulováno přes přiložená sluchátka zvukovým signálem o intenzitě 90 dB a frekvenci 20 Hz. Takto vyvolané elektrické potenciály sluchové dráhy jsou odváděny jemnými jehličkovými elektrodami, umístěnými pod kůží na hlavě. Každé ucho se testuje samostatně.

Hluchota je ve většině případu neléčitelná. Většina zvířat zvládá sluchové postižení poměrně dobře. Zvířata mohou být učeni na signály rukou nebo světelné signály.

Také některé léky mohou být toxické pro ušní strukturu a mohou způsobit hluchotu. Pro psí sluch jsou nebezpečná aminoglykosidová antibiotika jako je například Gentamicin, Neomycin nebo Kanamycin, které by měly být krátkodobě a pouze pod přísným veterinárním dozorem.