Naše představy o klidném soužití s kocourem ale záhy začaly dostávat trhliny. Nomen omen, ukázalo se, že jméno Nero je pro naše zvířátko velmi případné. Stejně jako císař Nero svým bláznivým egoismem opanoval Řím, tak náš kocourek opanoval naši domácnost. Nero nás sice fyzicky nenapadá, ale týrá nás psychicky. Je totiž ve svých požadavcích velmi konzervativní, dalo by se říci až dogmatický. A když nedostane, co chce, ve chvíli, kdy to chce, tak začne řvát. Když ignorujeme i to řvaní, tak se nám cíleně vykálí na naše věci (do tašky, do postele, na kuchyňský dřez…). Nera také rozrušují veškeré nové věci, které se u nás doma objeví. Kvůli nové věci v domě řve a ve finále si ji označkuje. Z tohoto důvodu také musíme veškeré návštěvy upozorňovat, aby svoje věci odkládali do uzavřené komory, protože jinak by jim je kocour označkoval.
Granule pro kočku? Velká věda
Jeho konzervativnost se projevuje i u žrádla a zajišťování krmiva se tak stává problematickým. Nemůžeme mu koupit jen tak nějaké granule, on prostě nemůže žrát jen tak nějakou konzervu… On je ochoten žrát jen to, na co je zvyklý. Například je připraven žrát jen jedny konkrétní kočičí granule od Royal Canin (viz odkaz). A když se stane, že tyhle granule dojdou o víkendu, tak kocour jednoduše nebude jíst, dokud mu neseženeme ty správné granule. Nero si také zvyknul, že v 19:00 dostává tzv. kapsičky pro kočky. A když je nedostane, tak ztropí scénu s řvaním a následným kálením po našich věcech (a opět platí, že musí dostat kapsičky, na jaké je navyklý, jinak je žrát nebude – dokonce i jiné kapsičky od stejného výrobce ho naštvou).
Vlastně se s manželkou děsíme toho, co by se stalo, kdyby výrobci přestali vyrábět jeho preferované krmivo pro kočky. Umřel by hlady? Snad možná i ano, protože podivín je to obrovský. Před nedávnem jsem se například vrátil trochu opilý z hospody a rozšlápl Nerovi kočičí záchod. Z toho důvodu jsme museli pořídit nový. Při vědomí konzervativnosti našeho kocoura manželka prohledávala internet, aby mohla objednat stejný záchod, jaký jsem zničil. A našla přesně ten samý. Bohužel měl jen lehce jinou barvu a asi byl i jinak cítit – a to už stačilo k tomu, aby na něj Nero odmítl chodit. Ani jednou v něm nebyl, raději močil a kálel různě po domě. Nezbylo tak nic jiného, než přenést do chodby starý záchod ze sklepa, na který je zvyklý. A ten nový jsme darovali místnímu útulku pro opuštěná zvířata.
Co s nezvladatelnou kočkou?
Avšak kocourka milujeme a ve své podstatě jsme smíření s životem s kočičím šikanistou. Ale rozum nám říká, že to takhle dopadnout nemuselo. Blbé je, že před tím, než jsme si kocoura pořídili, jsme o výchově koček vlastně nic moc nevěděli. S kočkami jsme měli zkušenost jen jako s venkovními volnými zvířaty, která domů nechodí. A zkušenosti s výchovou psa zkrátka na kočku aplikovat nejdou. Navíc - s problémovým psem lze vždy zajít na cvičák a pod dohledem zkušeného cvičitele to napravit. Co ale s problémovou kočkou? Nevím o nikom v okolí, který by se tímto profesionálně zabýval. Jestli tedy máte bohaté zkušenosti s domácím chovem koček a cit pro kočky, tak tady je díra na trhu, prosím, využijte ji a zaplňte ji.
Diskuze